Den D

Je kolem šesté ráno a mě budí táta.. Nikam se mi nechce, užívám si poslední chvíle v mé milované vyhřáté postýlce a za chvíli už se sebou letim něco dělat a dobaluji poslední věci, hlavně teda doklady, páč ty jsou nejdůležitější, že . Cesta na letiště nebyla nikam zajímavá, až na to, že ve vlaku byl celou cestu příšernej hicák a ze mě se málem stala pečená kachna .
Na Ruzyni jsem se setkala se svými spolucestujícími – Žanetou, Zdenkou a Kubou..Tak jsme se odbavili a šli ještě něco pojíst. Kolem půl dvanácté už jsme seděli každá na své sedačce v letadle – byli jsme pohromadě až na konci letadla.. Přála jsem si sedět u okýnka, ale nikdo z nás tam to místo neměl, tak jsem se musela spokojit s místem do uličky . Let nebyl nijak dlouhý – dvě hoďky a pár drobných . Dostali jsme obídek – rýži s kuřecím masem a v tom byla kukuřice, fazole a ještě tuším hrášek, pak byl v menu taky zákusek a bulka, kterou jsme si mohli namazat máslem K pití jsem si dala kafíčko a džusík, pak si na chvíli schrupla a už mě budila sousedka, když jsme byli někde nad mořem – pravděpodobně Černým. No a za chvíli se s náma letadlo jen zhouplo a z kabiny přišlo hlášení, že zahajujeme klesání – a já zahajovala žvýkání, dýchání a masáž uší – sice jsem je měla zalehlý ještě asi 6 hodin po přistání, ale aspoň mě v nich nepíchalo tolik, jako když jsem letěla poprvý. Mno – v Istanbulu jsme vylezli a bylo krásných 11 stupňů – první dojmy z letiště – váu - fakt moderní . Když jsme procházeli pasovou kontrolou, ten klučina co tam seděl – docela hezkej Turek, ale byl nějak extra mladej – asi jako ostatní kontroloři – se pousmál nad tím, že budem v Turecko za účelem education a pak jen dvakrát řekl: ,,Kateřina, Kateřina“, a už jsem i s razítkem kráčela dále, vyzvednout můj ,,malý“ kufr…Docela jsem se divila, že byli tak rychle venku z letadla a trvalo asi jen dvě minutky, než jsem ho měla zpátky u sebe..Ještě než jsme šli do příletové haly, šla jsem si směnit eura za ty jejich šprdliky…Mno – první problém..Dala jsem té směnárnici 195 euro a ona mi to směnila, ale než jsem si stihla zandat peněženku do tašky, tak už zase stála u mě a že chce vidět ten lístek co mi od toho dala..Tak jsem jí ho ukázala a ona na mě, že jí mam dát ještě 5 euro, že jsem jí dala jen 190. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že jsem jí to fakt dala správně (dodnes jsem nikde žádnou pětieurovku založenou nenašla a viděla jsem ji mezi penězma, které si po mně přepočítávala), takže jsem jí přes veškeré snahy musela peníze vydat a ona mi je přepočítala a rázem jsem byla o něco chudší…No – jestli se mi tohle ještě někdy stane – což nepředpokládám, protože zbytek peněz mam na účtu a bankomat za mnou asi nepoběží, tak doklad o směně radši schovám a řeknu, že jsem ho už vyhodila – a prd mi dokážou
Pokračujem ale dál – v příletové hale nás vyzvedla studentka univerzity Begüm, která s námi jela metrem až k hlavnímu autobusovému nádraží. Mno – další historka z natáčení byla z metra (jestli to takhle bude pokračovat, tak snad založim zvláštní sekci historek ). Kuba měl drobný, tak nám všem koupil ,,lístek“ do metra. A ejhle – když je zpětně hledal v peněžence, tak tam nic nenašel. Jen vrácené peníze..Begüm se tedy šla zeptat těch lidí, co mu to prodali, jestli mu je nezapomněli dát a oni že ne, že mu je dávali..Fakt dali a našli se mezi drobnýma – nějak jsme se nikde nedočetli, že oni nemají klasické papírové jízdenky jako my, ale že mají takové mince, které se hodí do turniketu a ono vás to tam pustí …Blbý je, že pokaždý když do toho metra lezete si ji musíte koupit..A obejít se to nedá – turnikety jsou hlídané..Metrem jsme dojeli na zastávku Esenler a pak už razili k autobusu…Cestou nás lákal jeden Sofie, druhej do taxíku, další někam do tramtárie…V tu chvíli jsme byli fakt rádi, že nás někdo vyzvedl, protože to je autobusové nádraží stylu: jedna ,,pobočka“ vedle druhé a všude je to samej taxík a tzv. vyvolávač, jak se tomu řiká…Naše Begüm nás ale přeci jen dovedla k tomu správnému, koupili jsme si lístky, posadila nás do autobusu a rozloučila se, protože, jak nám řekla – semestr ještě nezačal a ona bydlí v Istanbulu, a že nás v Adapazari vyzvednou její kamarádi. Cesta autobusem trvala skoro dvě hodiny…Steward nás mile obsluhoval – voda, čaj, kafe – co kdo chtěl..A zjistili jsme, že Istanbul je snad nekonečný město – ještě aby ne, když má asi tak 16 milionů obyvatel..Do Adapazari jsme přijeli už za tmy..Ale nikde nikdo Jen uřvaní Turci. Co s námi bude?..Kuba a Žaneta se tedy vydali na průzkum, my zůstali u kufrů na zastávce..Za chvíli k nám pak letěl náš budoucí kamarád – Ozer a chvíli za ním přiběhl i Emre. Emre si myslel, že nás odveze svým autem, ale jelikož má třídveřového Citroena, kam se fakt naše kufry nevešly, natož ještě my, Ozer zavolal svého tátu, kam se naskládal zbytek kufrů i my . Dovezli nás přímo do Campu univerzity, protože nikdo nevěděl, jestli nám náš turecký koordinátor zarezervoval místa v tom baráku, který jsme si vybrali. Mno – v Campu o nás samo sebou nikdo nevěděl – mimochodem – leží na kopci, pěknej stoupáček, má snad i vlastní směrovací číslo, protože takhle velkej areál jsem snad ještě neviděla…no myslim, že než se obejde, tak to zabere minimálně hoďku když to vemem hopem a nebudem se nikde zastavovat.. Pan vrátný byl značně vykulený, zřejmě nevěděl co to Erasmus je – ještě aby jo, když první Erasmus tam byl minulý školní rok.. Odvezli nás na kolej, ale tam o nás taky nikdo nevěděl, takže nás tam nechtěli pustit. Tak jsme museli čekat a čekat a čekat…Až se všechno dovolalo, podepsalo, zaplatilo za jednu noc a šlo se konečně spát..Hned ze začátku jsme věděli, že nás tam nechtějí, protože nejdřív tam šel Ozer, pak tam začal máchat rukama, načež tam šel i Emre a oba pak vyšli, že je všechno ok, že se nic neděje..Mno – pak jsme si ještě chvíli popovídali a tak nějak řešili naše problémy a šli spát…Ráno moudřejšího večera,že?...Btw..Ještě nás stihli informovat, že máme ubytování, které je spíše pro hosty ze zahraničí a taky pro velmi významné návštěvy .