Ráno jsme si museli krapet přivstat, abychom toho stihli co nejvíce. Opět jsme se ale probudili do deštivého počasí, takže naše nálada nebyla nic moc. Sešli jsme se dole na snídani a pak vyrazili do města, abychom se rozloučili s našimi včerejšími hostiteli. Stavili jsme se ale jen u jednoho, který nás opět parádně pohostil - a to džusem, čajem, a další snídaněm - takže jakýmsi chlebem, sýry, salámem a olivami. Mno bylo nám blbé si aspoň trochu nevzít, takže jsme po půl hodině odjížděli s plnými bříšky
. Jeli jsme směr Ordu, kde jsme si prohlídli centrum města, promenádu kolem moře a kostel, který postavili Řekové v 19. století a nyní je to kulturní centrum. Zrovna zde bylo něco jaké vyřazování maturantů. Pořád pršelo, takže jsme se rozhodli zapadnout zase do centra a posilnit se kávou. Šli jsme tedy do Simit sarayi, dali si kafčo, já si dala čokoládového simita, který byl teda luxusní. Pak jsme šli zpátky k autu, cestou se ale ještě mrkli na nějaké stan, protože bychom rádi někde stanovali. Nic jsme ale nesehnali. Po otevření auta jsme zjistili, že tam něco příšerně smrdí. Ano, kuře, které jsme chtěli včera použít na barbecue, ze kterého nakonec sešlo, začalo docela dost smrdět, takže putovalo do prvního odpaďáku. Budiž mu země lehká
Touha koupit stan byla pořád velmi silná, a Antje se rozhodla, že ho koupí za každou cenu, že stejně žádný nemá. Takže jsme se cestou do Giresunu stavili v Migru a stan koupili. Spokojení jsme pokračovali v cestě. V Giresunu jsme pak šli do parku, odkud byl krásný výhled na celé město (které ale krásné neni). Cesta na výhled se ale nelíbila Seckinovi, který je neuvěřitelně líný. Je to snad nejlínější Turek, kterýho jsme za těch 5 měsíců potkali. Nejradši by autem jel úplně všude a neudělal ani jeden krok. Pořád nadával, že chcem někam chodit.
Cestou jsme se pobavili nad některými domečky, který byli sice na spadnutí, ale i přesto měli satelit
Navíc jsme ani nechápali, jak je někdo na tom místě mohl postavit, protože byli těsně pod skálou, která by spadla po sebemenším zemětřesením
Cestou zpátky k autu jsme si koupili lískové oříšky a něco k sezobnutí. Je vidět, že oříškům se zde daří, nejen že jsou tu všude k vidění obrovské sady, ale i jejich chuť je nepřekonatelná..Taky ta cena
Vzhledem k tomu, že počasí se pořád nechtělo umoudřit, začalo se docela rychle stmívat, takže jsme upalovali dál. Cestou se ještě zastavili u pobřeží a kochali se rozbouřeným mořem, pak začli pomalu ale jistě přemýšlet o tom, kde strávíme noc. Dostali jsme se teda do Serogölü, kde byl u silnice Ögretmen evi (což je ubytování pro učitele). Vzhledem k tomu, že Seckinova maminka je učitelka a on na to má nějakou kartičku, byli jsme ochotně ubytováni. Nejdříve se nám ale nelíbila cena, která byla přes 20 lir, a já, jelikož mám poslední peníze a musim co nejvíce šetřit, jsem moc nechtěla platit. Ale Seckin je na tohle super člověk, takže to nakonec ukecal na nějakých 18
Na pokoji jsem byla s Antje, Kuba se Seckinem byli spolu. Přeci jenom - oddělené lože jsou i tady
S Antje jsme připravili večeři (chleba se sýrem a salát z rajčat, okurky a papriky, džus) a oni se pak šli projít. Já zůstala na pokoji, byla jsem totiž docela unavená a neměla jsem moc náladu na to někde čochtat. Navíc jsem byla docela dost vytočená, protože Ali(kamarád Antje a Seckina) volal Antje, že mu volali z hotelu ve Fatze, kde nás minulou noc ubytovali jeho kamarádi, že není zaplacený. Tomu jsme snad ani nechtěli věřit, protože naši hostitelé říkali, že je to ok, že je to zaplacené, navíc když jsme ráno odjížděli, viděli nás recepční, ještě jsme jim vraceli klíče a přesto nikdo nic nechtěl
Takže jsem rozčilenim nemohla usnout a začla jsem si číst průvodce. Spát jsem šla někdy o půlnoci, chvíli před tím, než se Antje a spol. vrátili zvenku. Antje mi řekla, že to s tim hotelem se nakonec vyřešilo, že Seckin volal těm dvoum co nás hostili, a že je vše ok.
2025 ©